Fantastic Negrito

Přestože to není žádný bluesový stařec nad hrobem, z jeho života by se dal natočit docela zábavný biják, který by se mohl odvíjet od narození v rodině somálského přistěhovalce do Ameriky, kde se stal – pod pro většinu smrtelníků asi nevyslovitelným vlastním jménem Xavier Amin Dphrepaulezz – osmým dítětem v pořadí, přičemž následovalo ještě sedm dalších bratříčků a sestřiček (počet maminek, se kterými patnáct potomků měl hluboce pomuslimsku věřící otec, není znám).

Pokračovat by se mohlo divokými historkami z Xavierova raného mládí, stráveného na cracku (s nímž také obchodoval), objevením lásky k hudbě prostřednictvím Princeova alba Dirty Mind, prvními hudebními pokusy, patrně dost drsnou automobilovou bouračkou, po níž strávil tři týdny v kómatu, opuštění hudební kariéry, naštěstí dočasné, a následný návrat. Ale úplně jasně by celá tahle story musela, pro zvýšení dramatičnosti děje, začínat 12. února 2017 v losangeleském Staples Centru na udělování cen Grammy: „Best Contemporary Blues Album Category…“ „…and the winner is…The Last Day of Oakland by Fantastic Negrito!“ A velký potlesk.

Letos tenhle padesátiletý bývalý sígr přišel s možná nejtěžším albem svého života, kterým totiž oprávněnost udělení Grammy za to minulé musel potvrdit. Žádný strach. Bez ohledu na to, čí jméno se napřesrok na stejném ceremoniálu ozve, je album Please Don‘t Be Dead skutečně skvělé. Fantastic Negrito je totiž jedním z těch, kteří ukazují jednu z možností, jakými by se blues mohlo ubírat nejen v těchto dnech, ale i v dalších dekádách. Ta tkví především v opuštění dogmatických struktur a témat při zachování podstaty.

Negritova tvorba je stylově vrstevnatá, asi taková, jaké by se věnoval jeho milovaný Prince, kdyby chtěl být moderním bluesmanem. Znějí tu nejen ohlasy klasické podoby bluesového žánru (vždy ale zvukově inovovaného), ale i soulu, rocku, gospelu, v rytmech cítíme poučenost hip hopem, tímto současným blues afroamerické komunity. Nehrají se tu žádné předvídatelné dvanáctky a nezávodí se ostošest v nudných kytarových sólech – a přesto je to blues. Obsahově se Fantastic Negrito vyslovuje k sociálním záležitostem, mluví z něj potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí i barvou kůže, ale v žádném případě to nedělá ostentativně a pateticky. Ani humor mu nechybí. Please Don‘t Be Dead je prostě deska pro ty, kdož mají pocit, že blues už je dávno odkecané a že ho nemají rádi. A pokud tenhle názor nepřehodnotili po poslechu alba, zcela jistě k tomu dojde po Negritově vystoupení, kterým celý letošní ročník BLUES ALIVE vyvrcholí.