Karel Vepřek

Muž s kytarou, jehož projev charakterizuje absolutní civilnost, hluboký vnitřní klid a schopnost proměnit zdánlivě obyčejné verše v uhrančivý zážitek. Pokud bychom hledali definici pojmu písničkářská poctivost, Vepřekovo jméno by figurovalo na předních místech.

Karel Vepřek formoval své hudební vnímání v náladě pozdního pražského undergroundu a disentu. Nebyl však typem protestního zpěváka, jeho revolta spočívala v hledání duchovního přesahu. Zformoval několik kapel, z nichž asi nejznámější je undergroundový „šraml“ Chudák paní Popelková. Tato kapela se také stala základem pro skupinu Pozdravpámbu, s níž Vepřek několik let doprovázel písničkáře a evangelického duchovního Svatopluka Karáska – právě v této sestavě jsme jej viděli v roce 2000 na pátém ročníku Blues Alive.

Jedním z nejvýznamnějších přínosů Karla Vepřeka je, kromě tvorby vlastních písní, jeho systematická práce s poezií. Má ojedinělý dar vcítit se do textů jiných autorů a organicky je propojit s vlastní melancholickou, a přitom melodicky bohatou hudbou. Mezi jeho preferované autory patří Jiří Orten, Jan Zábrana nebo Pavel Kolmačka. Skvěle na albu Blázen jsem ve své vsi v produkci Doroty Barové a v doprovodu předních českých jazzových hudebníků mladší generace zhudebnil venkovské a spirituální obrazy Bohuslava Reynka. Tento dlouhodobý Vepřekův zájem o poezii vyvrcholil v roce 2024, kdy vydal kritikou velmi ceněné album Písně ze dvora krále Magora, tvořené z drtivé většiny zhudebněnými verši Ivana Martina Jirouse, přezdívaného Magor, které vznikaly vesměs za mřížemi během jeho totalitních věznění.