John Fairhurst

V letošním červnovém čísle kulturního magazínu UNI vyšel rozhovor s britským duem Heymoonshaker, které hrálo v ČR poprvé v roce 2013 právě na BLUES ALIVE, a od té doby se z něj stali miláčkové Čechů – koncertovali pak i na multižánrových festivalech jako United Islands of Prague, Colours of Ostrava nebo Rock for People. Když se jich nyní autorka ptala, koho zajímavého – kromě sebe – by čtenářům ze současné britské scény doporučili k poslechu, řekli, že jedině Johna Fairhursta. „Všechno ostatní je nuda,“ řekli doslova. To nemohlo nezaujmout dramaturga BLUES ALIVE, který si po přečtení rozhovoru okamžitě o tomto zázraku zjistil vše potřebné – a díky spolupráci celého přípravného týmu bylo během pár dní Fairhurstovo vystoupení domluveno.

Fairhurstovy hudební začátky jsou vzhledem k tomu, co následovalo, poměrně výjimečné: v pěti letech mu totiž učaroval indický nástroj sarod, příbuzný známějšímu sitáru. Od klouzavých zvuků indické hudby byl už jen krůček ke klouzání mississippskému v podání Sona House, Roberta Johnsona a Bukky Whitea – a také k zálibě v resofonické kytaře. K tomu pak přibyli mistři bravurního akustického vybrnkávání v čele s Johnem Faheym a psychedelie a bluesrock konce 60. let, Hendrix a Zeppelini. Z toho všeho pramení základ Fairhurstovy hudby. Postupem času se ale záběr těch, o nichž mimořádně otevřeně a upřímně hovoří jako o svých vlivech, rozšiřuje také na alternativní borce typu Zappy a Beefhearta, na protopunkera Iggyho Popa, ale i současné hvězdy Jacka Whitea nebo The Black Keys. Ten výčet je v tomto případě docela důležitý: každé jméno je střípkem, ze kterých pak John Fairhurst skládá mozaiku ryze vlastního stylu, bravurního instrumentálního výkonu a skvělého hudebního cítění. Jestli má někdo nárok na označení černý kůň letošního ročníku BLUES ALIVE, pak je to jedině on.