G. Love & Special Sauce

V roce 1993 obnovil nadnárodní vydavatelský gigant Sony Music značku Okeh, proslulou ve dvacátých letech minulého století produkcí velkého množství tzv. race records, rasových nahrávek, tedy hudby určené Afroameričanům, samozřejmě z velké části blues. Také revitalizovaný label si zvolil bluesovou cestu a kromě jiných tehdy nových jmen scény jako byli Keb´Mo´, Poppa Chubby nebo Little Axe podepsal smlouvu také s čerstvým triem G. Love & Special Sauce, které se zformovalo právě toho roku a o pár měsíců později debutovalo na značce eponymním albem. Způsobilo poprask. Do té doby nikdo nedokázal tak autenticky propojit staré blues s aktuálními hiphopovými a funkovými rytmy a s hodně specifickým způsobem zpěvu namixovaného s rapem.

Jako by si kytarista a zpěvák Garrett Dutton, jak zní G. Loveovo pravé jméno, vzal za cíl vlastní tvorbou přesvědčit nevěřící Tomáše, že hip hop je skutečně logické pokračování blues moderními prostředky. Paradoxem možná je, že G. Love není žádný černý muzikant z Bronxu, nýbrž – stejně jako oba jeho spoluhráči, kontrabasista Jim Prescott a bubeník Jeffrey Clemens – rodák z Philadelphie. Tedy města známého v hudebním světě spíš naleštěným „Philly soulem“ než muzikou „se špínou za nehty“. Každopádně, ohlas debutu byl obrovský a hned následujícího roku vyšlo jeho pokračování v podobě alba Coast To Coast Motel.

A hned roku 1996 jsme měli možnost vidět kapelu G. Love & Special Sauce v pražské Akropoli – na koncert mnozí z nás vzpomínají bezmála se slzou v oku. I proto, že šlo o doposud jedinou příležitost se naživo s celým dokonale šlapajícím trojčlenným strojem setkat. Už je to sedmadvacet let. Za tu dobu se u nás G. Love dvakrát objevil jako sólista, vydal i tři pěkná sólová alba, ale s celou kapelou byl na domovské americké půdě samozřejmě mnohem aktivnější. Jejich diskografie v současné době čítá deset titulů, poslední loňské album nese příznačný název Philadelphia Mississippi.

Hudebně v průběhu času koření G. Love & Special Sauce svůj styl dalšími příměsmi, rockovou, psychedelickou, folkovější či naopak funkovější, dotknou se jazzu i soulu. Základní grunt, se kterým před skoro třemi dekádami vykopli dveře bluesového muzea a ukázali, že se tenhle žánr dá dělat setsakramentsky jinak, aniž by ztratil byť jen píď autenticity, je ale v jejich hudbě pořád.